Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Indie - země kontrastů

 

INDIE pro nás byla velké dobrodružství. Proč  dobrodružství ?  Asi jako jediní jsme se rozhodli v Indii přesunovat zapůjčený autem, které jsme si sami řídili. Pokud se rozhodnete přečíst tento cestopis celý, zpočátku Vás čeká poznání místní dopravy proložené  návštěvou památek ve Fethepuri  Sikri a  Tádž Mahálu v Agře. Následuje dobrodružný přesun do Varanasi. Ve Varanasi se nám opravdu líbilo a také jsme si potřebovali odpočinout, takže jsme zde zůstali 2 noci. Následovaly opět historické skvosty, tentokrát Khajuraho a Orcha a poté trocha přírody v Národním parku Ranthambor. Tam jsme byli dost zklamáni, ale pak nás okouzlil Jaipur a Ambér.

Dillí jsme se vyhli, škoda, ale na další město už jsme neměli sílu ani čas. Dopravní zácpa nás odradila od cesty do centra. V každém případě, bylo to krásných 9 dní, které se nám po měsíci doma stále vrací, vzpomínáme na ně, zdá se nám o prožitých situacích a určitě se do Indie zase někdy vrátíme.  Pro začátek jsem si už koupila Lonely Planet - jižní Indie. Určitě by se nám líbilo projet západní část, směrem k moři, Jodpur, Puskar, Bombay, Elora, Goa ...... prostě kamkoliv.    

Tuto cestu jsme vlastně neplánovali. Uvažovala jsem o Kubě, a tak jsem si dala na net inzerát, že hledáme pár pro společné cestování kamkoliv. Lidičky se ozývali, to ano, ale napsali  nám skoro sousedé, docela stejná krevní skupina. Vláďa a Katka už ovšem měli koupené letenky do Indie. Neváhali jsme a jelikož byla místa na stejný let, koupili jsme si letenky také. Pak už jen několik schůzek, abychom se poznali a něco naplánovali a nastudování Lonely Planet – severní Indie.

Přípravy na cestu:

Musím říct, že jsem přečetla snad všechny informace a cestopisy, které kdy kdo na net pověsil. Hledala jsem dokonce i  v angličtině, jelikož na českých stránkách jsem nenašla NIKOHO, kdo by byl takový šílenec, jako my. Vláďa měl v plánu projet Indii zapůjčeným vozem a jelikož i my to tak děláme na našich cestách, nic jsme nenamítali. To jsem ovšem ještě nevěděla, že  takto po Indii ještě nikdo necestoval, jen pár motorkářů na motorkách a na jedněch angl. stránkách mi sestra našla holku, co v Indii žila nějakou dobu, pak si auto půjčila, ale druhý den to vzdala. Zkrátka, všichni mi psali, že jsme blázni, ale že nám přejí hodně štěstí a máme se pak ozvat, jak to dopadlo.

Na základě všech přečtených informací jsem do Indie odlétala s přesvědčením, že se zákonitě musíme nabourat nebo někoho přejedeme, skončíme v indické base, že nás okradou, onemocníme nějakou malárií, svrabem, AIDS, že někde zabloudíme, že se nemáme žádného Inda ptát na cestu, jelikož nám poradí jistojistě špatně, protože nechce být za hlupáka, umřeme a už se domů zkrátka nevrátíme.

Jirka, který měl cestu s Vláďou odřídit byl mnou "krmen" všelijakými dopravními radami, hustila jsem mu do hlavy, že na indických  cestách má přednost kráva, kamión,  náklaďák, autobus, zkrátka vše větší, než bude naše auto a doufala, že to to bude respektovat. Že musíme troubit, blikat, aby nás bylo vidět a pod. V koutku duše jsem však věděla, že to bude těžké, pro něj, tom respektovat.

Nechali jsem se naočkovat  na žloutenku A,B, tyfus, choleru a meningokovou meningitídu, ze Sopky.cz  jsem si nechala poslat kvalitní mapu Severní Indie a Dillí, od sestry nakonec půjčila druhou krosnu (Vláďa s Katkou brali kufry), připravili jsme kameru – byla jsem přesvědčená, že tentokrát budou na kameře namísto památek a zajímavostí hlavně dopravní kolapsy a naše neštěstí, Jirka si koupil nový Panasonic, nabalili jsme si českou kávu, trochu paštik a instantních polévek a zřídili  spešl  účet na platbu za auto.

Nakonec ze všech světových půjčoven vyšel nejlíp AVIS. Cenově, za zapůjčení a výši  kauce a hlavně, jako jediní byli „ochotni“ přistavit auto na letiště a navíc v neděli nad ránem, kdy jsme do Dillí měli přiletěli. Na jelikož neumíme nikdo z nás perfektně anglicky, pro klid duše jsme si rezervaci provedli přes pražskou pobočku Avisu. Sice naznačovali, že co je psáno (na rezervačním formuláři) nemusí být dáno, ale co nám zbývalo.

Ve 2 v noci pro nás Vláďa s katkou přijeli a fičeli jsme směr Praha. Vláďa zaparkoval kousek od letiště a k terminálu jsme  dojeli MHD. U přepážky jsem ještě poprosila slečnu o místa k oknu a ani jsem netušila, že dostaneme letenky až do Dilí. Mimochodem, výborná, asi nějak protekční místa.

A pak už jsme jen čekali na start letadla.

Odlétali jsme na čas, během letu jsme dostali sandwich, kávu, pití a po asi 2 hod. letu jsem přistávali v Kyjevě.

TOPlist