Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Jaipur‚ Amber a hurá domů; shrnutí

JAIPUR -  Je poslední náš cíl na trase, zbývají nám poslední 2 dny, poslední noc v hotelu. Začíná mi to být líto. Pokud zase někdy do Indie, tak minimálně na 15, 20 dní.  Já už nyní vím, že se ráda kdykoliv do Indie vrátím.  Jirka po 3 dnech tvrdil, že ne, ale už mění názor.

Silnice mezi Sawai Madhopur a Dausou (Dausa leží na trase Jaipur-Agra, silnice č. 11)  je PŘÍŠERNÁ, zase jen místy, ale je. Když už si říkám, že to horší je za námi, zase se něco nachomýtne.  Znovu tankujeme, tentokrát za 1100Rp, kontrolka už nás nezlobí, kola taky ujdou, občas hoši dofoukají. Jsem klidnější. Venku je 30 st.C. Na tomto úseku se nám zase podaří zachytit zajímavé pohledy na okolí, lidi, dopravu.

 

Po silnici č. 11 se už do Jaipuru jede slušně, do města přijíždíme kolem 15 hod. Je tu zase hustší provoz, asi špička. Je třeba se zorientovat v mapě města v LP. Trvá mi to.

Projíždíme křižovatkami a jednou z hlavních tepen. Na semaforu svítí červená, Vláďa stojí, ale všichni kolem nás jedou a troubí.  Tak mu kibicujem: „jeď“. Ale za chvílí se k nám žene zase polda. Že by mu vadilo, že my jedeme na červenou a ostatní mohou ? Vláďa dělá již osvědčeně, že nerozumí a podsouváme mu LP s mapkou města. Tentokrát to asi tento pán s mapou neumí.  On indicky, my česky. Takže  to zase vzdává první on a my pokračujeme. Jediné, co nám poradí, když se ptáme na Ajmer road. Já si myslím, že jsme někde blízko, on ukazuje stále rovně.  Nevíme, kde jsme, tak se stáčíme do ulice vlevo a jdeme okouknout hotely.  Na této ulici je jich dost, ale takové hnusné špeluňky a kolem 800-1000Rp, tak to ne. Už máme s čím porovnávat. Je tu ulice samých obchůdků, hotelů a taky řeznictví – jsou tu vedle sebe 3,4 „masny“, kde přímo u chodníku kuchají slepice nebo kuřata. Taky tady patřičně zapáchá. Dělám si srandu, že to je ten základ do „čiken kari“.  Jeden recepční mi jmenuje název ulice, kde jsme. Jdeme zpět k autu a popojíždíme. 

Pak se chytám Veřejných zahrad a ZOO, které míjíme, uhýbáme vlevo na Ashoka Marg ulici, kde je menší provoz a za chvíli jsme poblíž Devi Nivas guest house. Správné místo nám signalizují  „bledé tváře“, potkáváme kluka s holkou s LP v ruce. Hned nám ukazují vedle do ulice.  Tento GH má příjemné nádvoří, místo pro parkování, houpačku a hlavně, dobře vaří.  Pokoj je za 500 Rp, oproti 350 uvedených v LP a paní domácí nechce slevit. Pokoj je sice omšelý, ale to nevadí. Koupelna je zato prostorná, s výhledem do školního dvoru.  Bereme. Dáváme si hned jídlo. Jirka se mnou konečně zkouší Thálí a jsme oba spokojeni. Ty jejich placky jsou úžasné. Taky to ale parádně pálí.

Pak se jdeme rozkoukat po městě.

Jaipur je rušné rozvíjející se město. Míjíme banky a moderní budovy, vidíme minaret mešity, kde zrovna haleká muezzin, super pekárnu, Baťu, velké nazdobené lesknoucí se stavby, kde je zlatnictví. Rychle se stmívá. Procházíme ještě bazarem, ale pořád nám nic a nic napadá do oka, co koupit. Jsme svědky rvačky dvou Indů a pak se vracíme směrem domů. Ještě se opět zastavujeme v pekárně pro vodu a chleba na ráno a kupujeme si s Jirkou něco jako lístkové kuřecí šátečky. Vnitřek je samozřejmě pekelně ohnivý. Ale je to stejně chutné. Půlku si nechávám na později.

Večer, už v posteli, dosti znavená, listuju v LP a uvažuju co zítra. Rádi bychom s Jirkou viděli hvězdárnu a Palác větrů. V+K souhlasí a také se dohodujeme, že se zastavíme v Ambéru, který je prý nádherný. Shodujeme se i na tom, že bychom měli nejpozději ve 13 hod. vyjet z Ambéru směr Dillí a z Jaipuru kolem 11 hod.

Pondělí, 25.10. Ráno se moc těším, co uvidíme. K Hává Mahál je to pěšky dost daleko, tak se snažíme vzít motorikšu. Ptám se V+K, kolik chtějí dát, na kolik to dohodnout. Jim je to jedno, takže se mi zdá jako OK do 80 Rp za nás 4. První rikšák chce 400, tak se směju a jdu dál, on snižuje, ale pod 100 jít nechce. Pak si všímám, že má chudák něco s okem. Já jsem totiž člověk, který vnímá v globálu, celek, od detailů je tu Jirka. Ten si všímá nehtů, barvy očí apod. detailů. Jak vidím to jeho oko, tak raději končím smlouvání. Jdeme dále, čas nám běží, loudáme se, ale pořád se nějak nemůžeme domluvit.

Nakonec jsme se rozdělili. Chytáme prvního rikšáka, a ten nás za 50,- veze k Hává Mahál.  Je ještě zavřeno, tak pádíme uličkami k Džantar mantar. Směr nám ukázal policista stojící před Policejní stanicí.

Pak se ulička stává špinavější a pochmurnější. Procházíme kolem hromady odpadků, kterou ještě přebírají malé děti. Tak to je zase ta Indie, o které jsme slyšeli. Malý bosý klučina se nás chce ujmout. Ptá se Džantar mantar? Jirka kývá, že ano a on nás vede do úzkého temného průchodu. Zase to vidím černě a říkám, že nás tu teď někdo picne a okrade. Malej je ale šikovnej.  Malým okýnkem  v tom temném průchodu - zkratce - nám ukazuje areál hvězdárny.

 

 Porušuju poprvé pravidlo a rady nedávat dětem peníze a dávám mu 10 Rp. Klučina se vrací zase k odpadkům a my si kupujeme vstupenky. Nabízí nám hromadné, do dalších pěti památek, ale nám je to k ničemu, takže za 200 za osobu kupujeme vstupenku tady do hvězdárny. Jirka mě honí, ať si pohnu, protože se u zábradlí začínají hromadit davy školáků. Takže je jasné, že tu bude rušno. Hned, když nás pustí dovnitř, Jirka obíhá, co se dá, aby pořídil pěkné fotky.

U znamení ale zpomalujeme a hledáme každý to své. Džantar mantar je jedna z pěti hvězdáren, které nechal postavit  Saváí Džaj Singh II. Tady ta je největší a nejzachovalejší.  Hvězdárna je z let 1728 – 1734.  Má 16 přístrojů  a některé z nich se dodnes používají  k předpovídání teploty, dešťů, záplav apod.  Největší je asi Samrát  jantar, ale na její vrchol se nedá vyjít. 

  

Děti se rozebíhají po zahradě a je jasné, že větší zájem než o astronomické skvosty mají zájem o nás. Poblíž Rám jantra už jsme lapeni. Holky a kluci se námi chtějí fotit, a také si na nás sáhnout. Nám to vůbec nevadí, nejsou nijak nepříjemní, je s nimi legrace. Fotíme se všichni navzájem, ale pak se musíme rozloučit, resp. jim utéct.

Nevím odkud, ale Jirka vyfotil z areálu hvězdárny i pevnost nad Jaipurem.

Upalujeme stejnou uličkou zpět k Hává Mahál, což je v překladu Palác větrů. Opět platíme vstupné a procházíme detektory. Tento palác v roce 1779 nechal postavit estét Saváí Pratáp Sigh. Fasáda, které je známá, hlavně zvenčí, a  má poutavou růžovou barvu, je z dvorní části  žlutá  s bílou.  Pouze ta nejznámější část je i ze vnitř růžová. Výzdobu korunují  zlaté  minivěžičky na stříškách. V tom dopoledním slunci se nepřehlédnutelně lesknou. Je to 5 podlaží a nahoru se stoupá točitým prostorem v boční věži. Budova je navržena tak, aby ženám harému umožnila skrytě pozorovat dění na ulici.  Okna toho hlavního průčelí jsou ovšem barevná, takže pohled do ulice je značně zkreslen, jednotvárně barevný, podle toho, jestli se koukám žlutým, modrým nebo jinak barevným sklíčkem. Chudáci holky, tehdy. Musely je z toho bolet oči. Jiné okna  do ulice i do dvora jsou bez skel. Z venku jsem ta sklíčka hledala, ale nešla nijak zřetelně vidět.

Čas běží. Jelikož jsme se s V+K rozdělili, a včera jsme se domluvili, že v 11 vyjedeme z Jaipuru, musíme rychle zpět. Neradi chodíme pozdě a jsme neradi, když se na nás čeká. Jirka jde ještě fotit fasádu Hává Mahál z venku a já už sháním motorikšu.

Zpět do GH se vracíme s malým zpožděním, ale K+V jsou určitě rádi, že mají chvíli klid a pohodu o samotě.  Zpět jedeme po Tripolia bazar. Nejsem si jistá, zde mi rikšák rozuměl, kam chceme, i když kýval hlavou, takže sleduju, podle plánku města, kam jedeme a ještě pořizujeme poslední fotky městského ruchu.

Naše špinavé, rozpárané a zaprášené auto nám na parkovišti ráno umyli. Děsím se, protože jsme si říkali, že aspoň nebude vše tak vidět. Ale, na druhé straně,  aspoň nebudeme vypadat jako čuňátka, kteří neumí umýt auto. Když vracet zpět, tak s hlavou nahoře. Trošku jsem se zorientovala jízdou v rikši, takže vyjet ven a Jirku, který nyní řídí, navigovat z města, je už hračka. Na okraji se přeci jen pro jistotu ptám, zda máme správný směr. Jedem kolem malebného vodního paláce Džal mahal. Bez fotek  nemůžeme odjet, naštěstí Vláďa velí stop. Palác je z 18. stol. a je postaven podle jezerního paláce v Udajpuru. Kdysi sloužil ke královským slavnostem pořádaných u příležitosti  lovu kachen.

Jiná pevnost cestou.

Před 12  hodinou  se už před námi otevírá pohled na „třešničku na dortu"  naší dovolené v Indii – Pevnost AMBÉR

 

Musím říct, že jsem se na tento historický skvost těšila.  Tady si dáváme rozchod a stanovujeme sraz v 13 hod. Jdeme nejdříve nahoru. Máme s Jirkou rádi pohledy shora, výhledy. Když se rozhlédneme po okolí, připadám si spíše jako v Číně u Čínské zdi. Nevím, jestli jsou v Číně u zdi palmy a lampy, ale kdyby tam byly , tak by to vypadalo nějak takto.

 

Už nyní nás mrzí, že máme jen hodinu. Tady si dovedu představit pobýt celý den nebo 2, projít se okolo hradeb, vystoupat po schodech, vyšplhat se na okolní kopce. V tom horku to sice není žádný med, ale vyjít si na kopeček brzo ráno, za úsvitu nebo si tu počkat na západ slunce, ach, ta romantika. Ale zpět na zem. Stoupáme tedy po širokých schodech, potkáváme místního Bimba, který vozí turisty a je dost pomalovaný barvami. Zastavujeme se ještě před hlavní bránou a otáčíme se do údolí a na vodní plochu.

Odtud se nám naskytl  impozantní panoramatický výhled  na jezero Maóta a historické jádro města, které bylo sídlem ambérských králů před tím, než se rozhodli sídlit v pevnosti. Na jezeře, které bylo zdrojem vody pro obyvatele pevnosti,  nás uchvátí Késar kari bágh, tady byly kdysi květinové záhony uspořádané do tvaru hvězd. Kdysi tu rostl i šafrán. Dnes to vypadá, jako zatravněná plocha. 

O kousek výš už procházíme Súradž pól – Sluneční bránou.  Ta je orientovaná k východu a proto je tak i pojmenovaná.

Ocitáme se na prostorném nádvoří Jaléb čauk, jsou tu obchůdky, lavičky, něco málo stromů.  Já už směřuju k pokladnám (vstup 200Rp/os. ale až za Ganéš pól, jinak zdarma),  ale ještě předtím procházím za pokladny, abych se opět mohla pokochat dalším úžasným výhledem do zadních kopců. Pod pevností jsou mezi dnešními domy zbytky starých paláců, opět se po svazích i po hřebeni linou hradby, vidíme příjezdovou cestu do pevnosti a jinou pevnost na ještě vyšším kopci vlevo.

Potkáváme tady milého Korejce, kterého Jirka fotí  a on nás a taky prohodím pár zdvořilostních přátelských frází. Pak stoupáme po schodech k nádherně zdobené vstupní bráně.

Vpravo je chrám Šilá Déví, ale je zrovna zavřený. Jirka alespoň fotí jeho stříbřitou vstupní bránu. Bohužel, i s zadní částí těla člověka, který ne a ne odejít.

Procházíme  krásně zdobeným průčelím s další bránou (o ní nemám v papírech zmínku)

 k  Diváne ám.  Tato část byla vyhrazená veřejným audiencím. Sloupy, strop, klenby, vše je originálně zdobené. 

 

Následuje  ještě krásnější Ganéš pól, třípodlažní brána,  z r.1640, pod jejíž klenbou se pyšní  bůh Ganéši.

Pak už se před námi rozprostírá Aram bágh – odpočinková mughalská zahrada. Kolem ní jsou vystavěné tři přepychové paláce. V pravém podloubí můžeme opět obdivovat výzdobu stěn,

a pak už procházíme úzkými dveřmi ve směru šipek do méně podstatných částí paláce. Malinko to působí jako bludiště. Posléze se už ocitáme u východu.

Tady potkáváme první Kobru. Její pán ji hraje na píšťalu, ale ona je jako zkamenělá. Jirka fotí, já filmuji.  Pak říkám Jirkovi, ať hodí na kobereček odměnu. Prý že na co, ale já vytahuji nějaké bankovky, Jirka to tam nese a já mezitím schovávám kameru do batohu. Velká škoda. Neviděla jsem to, ale Jirka se ptá: „viděla’s  to? Ona po mě vyjela!“.   Tedy ta Kobra. No, škoda. Ale nemusím mít zase vše natočené, že ano. Ale to mě fakt mrzí.

Opouštíme, už pomalým tempem, přenádhernou pevnost Ambér a pořizujeme poslední fotky.

Trošku mi jdou slzičky do očí, když si představím, že za 12 hod. už budeme na letišti čekat na odlet. Rychle to uběhlo.  Ještě kupujeme poslední suvenýry – např. 7 vyřezávaných slonů, nějaké svázané pohlednice, vodu, Jirka 2 krabičky cigaret.

Ve 13 hod. odjíždíme směr Dillí. Naše dovolená se chýlí ke konci. Teď už pojedeme po NH8 až na letiště. Uvidíme, jaké bude kvality. Zase potkáváme nějaké ty bouračky nebo spíše pozůstatky. bouraček. 

Poplatky činí za dálnici z Jaipuru do Díllí jen pro představu: 89, 25 a 55 Rp. Mimochodem, část dálnice je zatím ve výstavbě. Ale ta nová, to je zase požitek z jízdy. Úsek Ambér - Bahror, který je cca  120 km jsme jeli 2 hod. V Bahroru jsme byli kolem  15. Další úsek Bahror- Gurgaon, což by mělo být cca 100km (ale nejsem si jistá) jsme jeli  do 17:15 hod.,  tady byly cesty horší.  Před Dillí jsme se už dostali do zácpy.  Moc jsem toužila kouknou se i do Dillí, alespoň projet motorikšou nějaký okruh.  Nevyšlo to. Ta zácpa je děsná a čas běží a ještě musíme vrátit auto a to bude teprve OŘÍŠEK.

I tak už má člověk dost toho mumraje a ještě se drát do centra, to ne. Na předměstí  Dillí podél NH8 je spousta moderních budou. Jsou krásné, zvláštní, zajímavé. V té rychlosti některé fotím.

Když se blížíme k letišti, je už tma. Bohužel, odbočujeme špatně. Na šipkách jsou jen Terminál 1 a 3, ale my máme na letence terminál 2. Jedeme směr letiště proto, že Vláďa tak zná cestu k hotelu Radison, kde je pobočka Avisu. Podjet NH8 a dobře se proplést nájezdy a otočkami je dost náročné i za světla, natož za tmy. U vjezdu do terminálu se dovídáme, že T 2 je stejně zavřený. Vláďa se otáčí na světelné a zase všichni koukáme a bavíme se tím, jestli za námi pojede nějaký polda.  Ještě se zase účastníme několika minutového stání v zácpě, pak zajíždíme k čerpačce natankovat a zvesela do Avisu.

V Jaipuru jsem v 5 ráno šla se slovníkem na WC a nacvičovala jsem si slovíčka, co by se mi mohly hodit při vrácení auta. Nějak to vše na mě padlo. Dostala jsem strach, a jak velký z toho bude průšvih, co na to řeknou a kolik nám hodí pálku.  Cestou jsme ještě někde okolo Khajuraha potkali opravnu Suzuki. Ptali jsme se, kolik by oprava mohla stát. Napsali nám něco kolem 8 tisíc RP, ale asi bez práce. Tak se mi honilo hlavou, co jim říct.  

Při vjezdu k hotelu Radison nám opět kontrolují podvozek detektorem, kufr, kapotu, pak jsme museli projít kontrolou u vstupu do hotelu, batohy projet po páse. V hale bylo rušno, jeden snob vedle druhého, takže my  v kraťasech a s batohy jsme působili jako burani. No co, ale prachatí, jsme si půjčili auto, ne ?

U přepážky, resp. u bytelného stolu seděl stejný Ind, který nám auto předával. Když vyšel ven a viděl to nadělení, nějak zmlknul, a ptal se, jak se to stalo. Co všechno jsem mu navykládala nebo spíše snažila říct a trochu to dobarvit a co jsem řekla špatně, to raději nebudu popisovat, protože si to v angličtině, ty komoleniny, nepamatuji. Hlavně, že jsme si „rozuměli“. Škodu spočítali na cca 17 000 Rp (z účtu pak strhli něco přes 7 tis.). Nechtěli  jsem jim to jen tak dát, tak jsem se snažila říct, že to od nich není fér, ukazovala položky napsané na papírku  ze servisu Suzuki apod. Oni že je to cena servisu v Dillí a je to dražší apod. Vláďa už pak chtěl, ať toho nechám, že pojedeme. On sice šel někam telefonovat, ale řekli jsem OK, a šli jsme to sepsat.  Pak nás zavezli našim milým krásným natrženým Maruťáčkem  na letiště. Jo, ještě byla legrace, jak se  ten pán z Avisu vrhnul k rezervě a zkoušel její kvalitu. Ta ho zajímala nejvíc. Škoda, že jsem mu neuměla popsat ty naše peripetie.

Na tachometru jsme při vrácení auta měli  72.140 km, na počátku 69.870km, takže celkem 2.270 km.

Na letišti nás hned do odbavovací haly nepustili, odlet byl až po 5 hod., tak že prý až o půlnoci. Posedávali jsme na sedačkách a já sledovala startující a přistávající letadla, tedy jen svítící světýlka.  Po půlnoci jsme si dali poslední kávu, prošli halou, Jirka si dal nudle, utratili jsme poslední zbytečné Rp a zamířili  na nákupy.  Konečně jsem viděla v prodeji Dutty indické čaje z Darjelingu.  Vybírám, který by mohl být dobrý – zelený, se skořicí, Jirka přihazuje modrý pytlík a jdeme ke kase. Tam na nás spustí prodavačka, že nám něco dává. Já už po těch dnech přestávám rozumět a prostě jí nerozumím, nevnímám. Jirka mi říká, že nám dává další pytlík  čaje gratis. Říkám mu, proč by nám dávali něco gratis. Neřeším a chci platit. Když mi řekne cenu, nějak se mi přetočí panenky. I když máme Beefeater  za 16 nebo 17 USD, a čaje stojí kolem 6,8 USD je to nějak dost. Pak koukám na účet a on ten krásný nádherně modrý vyšívaný pytlík čaje stojí 20 USD. Na a k tomu byl přeci jen jeden pytlík zdarma. Jiříček se na mě provinile kouká, že ten čajíček chtěl pro mě, že mám ráda modrou barvu a on ten pytlík byl tak pěkný. Tak se tomu zasmějeme a jsme v pohodě. Hlavně, že nás nešvihli v součtu.

Opět procházíme širokými prosklenými chodbami s novým pestrým kobercem a pak už jen na  zdejších  lehátkách čekáme na pokyn do GATE.

Odlétáme ještě za tmy, takže fotky z letadla zase nebudou. Letadlo je stejné, ale jsme tentokrát v zadní části. Jirka přesto odchází zase dopředu na volné širší sedačky.

Ještě mezipřistání v Kyjevě a pak už hurá na Prahu.

Oba lety byly opět OK, odbavení na Ruzyni docela rychlé, BUS nám jel také po pár minutách, auto V+K nikdo naštěstí neukradl, takže nasedáme  a fičíme domů po D1 na Brno. Vláďa se rozjel. Občas použije stěrače místo blinkru, ale to se  dělo i Jirkovi v Indii, než si zvyk.  Máme z toho všichni srandu a Jirka se už vidí, jak zítra odbočuje od nás od domu do levého pruhu.

Vláďa jel super, jako kdyby nás ukrad. Cvik z Indie, troubil a blikal, aby mu uhli, když chtěl jet rychleji, fungoval.     Cesta byla naštěstí slušná, žádné bouračky, uzavírky. V 19 hod. jsme byli doma.

Sláva nazdar výletu, ve Varanasi jsme zmokli, už jsme tu, už jsme doma (jsem psala do SMSky po přistání v Ruzyni).

 

Co říct na závěr:

Já jsem spokojená na každé dovolené, ať je jaká je. S odstupem času vidím vše jinak. Že jsem se zbytečně strachovala, zbytečně řvala – stůj, nepředjížděj, bacha a další horší výkřiky, to už nezměním.  Je to první dovolená, o které se mi i Jrkovi v noci zdá. Vybavují se mi různé situace, okamžiky, zážitky.  Pořád to dodnes  probíráme.  Bylo to moc  moc moc moc  super.

Velký dík patří Katce a Vláďovi, kteří nám odpověděli na náš inzerát, že hledáme  spolucestující kamkoliv.  Dík za to, že už měli letenky do Dillí. Velký dík patří mému milovanému choti Jirkovi. Za to, že mě neposlal do háje, když jsem mu řekla, že máme možnost jet do Indie. Byla jsem si jistá, že po návratu požádá o rozvod nebo mě rovnou zabije. V koutku duše, protože už ho nějaký ten pátek znám, jsem doufala, že ho Indie chytne bude alespoň spokojený.

Je sice fakt, že po 2 dnech dopravních nervů říkal niky více, ale postupně měnil názor. Pár dní po příletu už řekl, že by si dovedl představit jet tam zase, zase si půjčit auto a jet klidně sami dva, že by to odřídil. Já jsem si troufla konstatovat, že bych si po té dálnici troufla jet taky, ale ve městech bych na to neměla nervy. Já bych jela ale pomaleji a méně rychle předjížděla, neriskovala  a byla opatrná. To bysme ale museli být v Indii tímto tempem půl roku, že ano.   Určitě by už to nebylo takové honička. Minimálně 15 – 20 dní by bylo OK. 

Další pizitivum pro mě bylo, že jsem se se svou angličtinou jakž-takž domluvila, nedošlo k žádnému omylu, průšvihu, nezdaru s domluvou a tak. Stouplo mi sebevědomí.

No a závěrem, lidi, byli jsme asi fakt první zahraniční  turisti, kteří si v Indii půjčili auto a sami ho řídili. Toto prvenství nám už nikdo nevezme.

P.S. Pokud jste někdo v Indii řídili, budu ráda, když se mi ozvete. Sice budu dodatečně zklamaná, že tedy nakonec nejsme první, ale když to bude fakt,  co s tím nadělám, že ano. Byla bych zvědavá na hodnocení jiných.

Pokud jste došli až sem, na konec, a vše si přečetli, smekám a děkuji za Vaši pozornost a maily, které mi už nyní posíláte.

Namaste.

TOPlist