Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Khajuraho‚ Orchha

Dnes nás čeká cca 400km do dalšího zajímavého cíle, je čtvrtek 21.10. a už nám běží druhá polovina dovolené. Začalo pršet, dokonce bych řekla – lije. Rozpáraný  nárazník nám za ty 2 dny v deštivém Varanasi začal rezivět. Naštěstí voda nevadí vnitřnostem a Maruťáček je pojízdný. Řídí Jirka a já se od Varanasi ujímám krom kamery i foťáku.  Definitivně se v 8:30 loučíme s dobrodružnou NH2, která, nám hodně dala. Dala nám možnost poznat, alespoň z auta, život lidí, kteří podél ní, na ní a s ní,  žijí.

Odbočujeme tedy  z  NH2 na Mirzapur. Po chvíli už jedeme po nezpevněné cestě, která je po dešti i blátivá, místy se mění v asfaltku.  Zase zlobí kontrolka filtru, tak zastavujeme a pořizujeme první fotky okolí. Tato lokalita je zase jiná, chudší. Podél cest vidíme mnoho chatrčí, ale i zděných staveb. Skoro u každého domku jsou býci a nějaká ta hospodářská zvířata   Před domy se suší kraví exkrementy smíchané se slámou. V blátě pobíhají bose děti, posedávají či postávají dospělí. Naštěstí přestává pršet.

Tyto končiny na mě působí dost smutně. Svým způsobem je mi těch lidí líto, ale na druhé straně si zase říkám, že jsou snad i šťastni, nepostižení stresem, civilizačními chorobami, politickými hádkami a vším možným svinstvem, co je kolem nás, Evropanů,  každý den. V tom blátě okolo vidíme zase děti  v čistých školních uniformách, jak se hromadí před školou.  Na cestě míjíme mrtvou krávu. Nechápu, proč oni ti Indové ty mrtvoly neodklidí. Že by se i o to postarala sama příroda?

Kousek od cesty vidíme stromy se zvláštními plody, tak zase zastavujeme a hoši jdou fotit. Já zůstávám v autě. Za chvíli jsou zase u mě indičtí kluci a koukaj a koukaj.  Zvažuji dát se s nimi do hovoru, ale mám obavy, že kdyby mi odpovídali, asi nebudu rozumět. A možná ani neumí anglicky. Jeden z mladíku se tak směje, že mě zaujme jeho chrup. Tak zkažené bílo-hnědé zuby. Že by to hnědé byly plomby? Jiní dva kluci jsou zase tak pěkní po tváři. Mají pěkný úsměv a všeobecně Indové mají uhrančivé oči. Jejich bělmo kontrastuje s temnýma očima,  tmavou pletí a obočím.

 

Zase přejíždíme Jamuru.

 

Krajina je zatím pořád rovina. Vlastně nezajímavá.  Za čas se začne mírně vlnit.  Ale opravdu jen mírně. Za jednou z vesnic se cesta stáčí doleva začne stoupat. Těším se na nějakou hezkou vyhlídku. V kopci míjíme plně naložený náklaďák v poruše podepřený kůly, aby se nepřevrátil. Indové jsou opravdu koumáci. Přemýšlíme, jak to může nespadnout, fotíme okolí a zase pokrčujeme dále. V tomto úseku míjíme i předjíždíme spoustu náklaďáků, které jedou do Rewy. Na jednom místě podél cesty jsou k vidění zakímavé balvany.

Za Rewou je úsek nádherné moderní dálnice. My ale musíme odbočit  na Satnu a  jedeme směr Pana. Četla jsem, že v okolí Khajuraha, kam směřujeme, jsou příšerné a děravé cesty. Tady to zatím neplatí. Zase přejíždíme široké řečiště, asi jeden z dalších přítoků Jamury.

Část této silnice za Satnou je naprosto ideální. Nádherná, rovná, i okolí je zase rovina a navíc, nepotkali jsme asi půl hod. jakékoliv auto k předjíždění. Je krásný slunečný den a teploměr šplhá k 37 st. Řízení přebírá Vláďa a Jirka si jsem dozadu schrupnout. Na mě už to taky jde, ale raději sleduji okolí.  Uvědomuju si, že vlastně jedeme na rezervu, kterou Vláďa ve Varanasi přehodil a zatím neměl nikdo zájem to první kolo nafoukat. Jelikož mě ale všichni „sprdli“, že se o všechno starám, tak mlčím. Když píchneme, nebo se něco stane, tak to bude mazec.

U cesty potkáváme zase po dlouhé době architektonické pozůstatky dávné doby. Chrámy zarostlé zelení. Blížíme se ke Khajurahu.

Pomalu se šeří, míjíme odbočku na Národní park PANA a taky projíždíme městem Pana. Už je jasné, že zase budeme dojíždět za tmy. No, chudák Vláďa, jestli to bude zase jako  v Allahabádu.  Krajina se zase vlní, začínají být serpentiny. Vláďa jede, jako by nás ukrad. Nemám mu to za zlé, ještě je dobře vidět na cestu, tak se snaží ujet co nejvíc. Je tu spousta děr a výmolů. Také ty jejich zpomalovací prahy jsou nevyspytatelné.  V rychlosti naráží kolem na obrubník, až to luplo.  Naštěstí se nic nestalo. Rezerva ale pořád není nafoukaná. Už je tma, občas míjíme v protisměru auto se zapnutými dálkovými světly. Chvilku jsem zdřímla, ale zrovna vidím, jak odbočujeme doprava z hl. cesty.

Po chvíli se ocitáme jako v jiném světě.  Khajuraho.  Je 19 hod. a tma. Vítají nás moderní několika hvězdičkové hotely, cesty jsou uklizené, nikde žádné odpadky, krávy všude osvětlení a policie. Podle cedulí zjišťujeme, že je to nějaký školský summit či co.

Zastavujeme a K+V hledají dle LP hotel a kam jet. Zajíždíme na náměstí na parkoviště a jdeme k hotelu. Bohužel, zase máme smůlu. Je plno. Stejně tak i v dalších dvou hotelích. Pak nám v jednom nabízí jen místnost. Všichni máme z toho prču a hledáme dále. Volný pokoj a hned 2 mají až v hotelu Jain. Jeden pokoj je lepší, druhý horší. My si bereme s Jirkou ten horší, a je o patro níž. Jirku začalo bolet koleno.  A Katka je ráda, že má ten lepší. Nám s Jirkou to je skoro fuk, kde spíme. Jen nesmí být v pokoji havěť. Hotel má dokonce internet.  Ubytujeme se, zaparkujeme naše autíčko před recepcí a jdeme se projít po náměstí. Uvažujeme zajít si někde na večeří, ale nakonec vítězí u mě a u Jirky teplá čínská polévka a slivovička na kuráž do dalšího dne.  Jirka jde vařit vodu a já na internet poslat domů první mail.

Pátek, 22.10.Domluvili jsme se, že ráno proběhne v klidu, nikam nespěcháme, protože hlavní zajímavost  Khajuraha – západní chrámy, se otevírají až v 9 hod. Ráno si dáváme kávičku a  jdeme si jí vypít nahoru na terasu. Máme možnost vidět i jiné chrámy roztroušené po okolí. Místní prase zase snídá u hromady odpadků. Když vyjdeme před hotel, je jasné, že máme problém. Náš Maruťáček má prázdné kolo.  Říkám si, že to bude zase sranda a bohužel i zdržení. Takže už máme prázdné kola celkem dvě. Nejdřív ale to příjemnější – máme kulturní program.

Tak to je něco pro mě, konečně zase něco šutrů, kamenů, soch a historie. Připlácím si i za kameru 25 Rp + vstup 200 Rp/osobu. Opět procházíme rentgenem a osobní prohlídkou. V duchu se sama se sebou  sázím, o co mě zase oberou.  Tentokrát se strážkyně udivovala nad žvýkačkami. Jo a Jirkovi myslím vzali zapalovač. Pořád nechápu, z čeho tu mají strach, co se nesmí dovnitř brát, asi jen ty cigarety nebo co.

Tyto unikátní chrámy jsou zapsány i na seznamu UNESCO. Pochází z 9 a 10. století a vybudovala je dynastie Čandéllů. Chrámů je to 7 nebo 8, těch velkých. Nejkrásnější je prý Kandárijá Mahádév. U každého jsou popisky, ale právě ten jmenovaný mám zpočátku problém poznat. Spletla jsem si ho s tím vlevo.

Bereme to z leva.  Musíme si zout boty. Já si nasazuji návlaky, které jsme si nechali z Tadž Mahalu, ale tady to hlídačovi vyzouvání vydí. Takže jdu v ponožkách. Můžu jít i dovnitř. Vnitřek se dá obejít dokola, uprostřed je něco jako oltář. Je tady nějaká Ruska a má průvodce, který ji v ruštině dává výklad. Takže se snažím něco zajímavého vyslyšet. Dovnitř přichází Jirka a upozorňuje mě na myší bobky na zemi. Ty jsem bohužel neviděla, jak jsem koukala nahoru, takže začínám kličkovat. Naštěstí jsem do ničeho nešlápla. V každém případě jsem se rozhodla koukat na chrámy jen zvenčí.  Venku je stejně k vidění více zajímavého.

Všechny chrámy jsou bohatě zdobené soškami bohů, zvířat, válečníky, tanečníky, a samozřejmě erotickými výjevy. Ty jsou na dvou nebo třech chrámech, vždy vprostřed, okolo výklenku. Některé skulptury jsou poškozené. Nicméně detaily  a propracovanost jsou úžasné. Dokonce mi to připadá, že chrám má i nějaký systém odvodnění. Na jednom vidím něco jako úžlabí a chrlič, ale jistotu nemám.

Ti, kdo ty sochy tesali, museli být snad kouzelníci.  Některé chrámy prošly nebo procházejí rekonstrukcí. Taky stojí za zmínku, že se celý komplex chrámů nachází v krásné udržované zahradě, běhají tady veverky, vidíme zajímavé stromy a kytky a skupinu makajících zahradníků.

 

    

K Khajurahu je i muzeum, ale toto jsme nenavštívili. Jdeme ještě najít, kde nám vymění peníze. Večer jsme tu viděli směnárnu, ale je zavřená. Ptám se a odkazují nás na nějaký krámek. Prodavač nám pak mění, tentokrát za 100 USD 4150 Rp. Kupujeme si u něj ještě na památku tričko za 100,- Rp a poprvé vidím na prodej Indický čaj.  Nekupuji - s dělám chybu. Nikde jsem ho následně ani předtím neviděla, až na letišti. Jdeme si ještě nafotit to, co jsme včera potmě viděli nasvícené. V místní nádrži Shív Sagar  je ostrůvek nebo poloostrůvek a nasvícené byly kmeny stromů na něm.

Ještě si tady kupuji sluneční brýle.  Musím říct, že mám s brýlemi problém, vidím často křivou podlahu, ale tady jsem si nasadila první brýle a hned byly naprosto perfektní. Sice vínově červené, ale jsem spokojená, 150 Rp ze 400 nebo tak nějak, to jde. Taky si kupujeme zase po dlouhé době něco místního k snědku. Smažené „čudlíky“ plněné pálivou směsí a jako bonus dostávám  něco zeleného v těstíčku. Obojí je suprové, takže jdu ještě na repete.

No a pak už s Katkou couráme po obchodech  a hoši se hrají s pneumatikami. Kupuji si zase nějakou  lehkou bavlněnou halenu a jako bonus dostávám šátek, který jsem sice nechtěla, ale je v mé barvě – krásně modrý. Tentokrát je šátek opravdu kvalitní. I halenou za 350 Rp.

Po nějaké té půlhodince se hoši vrací zvesela s opravenými a nafoukanými koly.  Jirka mi ukazuje kus šroubu, který mechanik vytáhl z původní sjeté rezervy. Prevíti jedni  Avisáčští. Neznamená to, že bych začala autu věřit, ale mám hned lepší pocit.

Směřujeme ještě na východní chrámy -  Džindžistické.  Je tu i expozice s obrazy, texty a sochy. Po shlédnutí západních chrámů už tyto nepůsobí tak impozantně. Ale jsou zajímavé, jiné.

Ještě jedeme severně, navštívit vodopády Ranéh. Centrum je kvůli toho summitu uzavřené, průjezd není možný. Posílají nás oklikou, kolem rybníku, po šotolině.

Cesta k vodopádům je pěkná, asfaltová, občas retardér, ale je úzká a je tu i nečekaný provoz. Přes cestu nám přechází leguán. Ale než ho stihneme vyfotit, je v křoví.

Přijíždíme k závoře a budce. Tady se snažíme zjistit co a jak a nějak se mi to motá. Tomu, co je napsané nějak nerozumím. Vstupné 440(os., 1000,-Rp, platba za auto, za průvodce, za rikšáka, toho si můžeme najmout na další cestu k vodopádům, které jsou odsud ještě pár set metrů.  Tady potkáváme Polku a dáváme se do řeči.  Žasnu, ona cestuje po Indii sama, už asi 3 měsíce.

Nakonec,  nevím jak pokladník zkombinoval ceny, platí Vláďa za nás všechny, což je za osobu 295,-Rp a a za rikšáka  150,-Rp.  Dokodrcáme se zase částečně po asfaltce a částečně lesem na konečnou.  Hned vyskakuji z motorikše a pádím tím správným směrem. Přede mnou se naskýtá neskutečný pohled. Barevné rozvrásněné skály, uprostřed průrva, v ní potůček a uprostřed malebné jezírko. To byl jen začátek. Jen co se popošlo o kus dál, zase kouzelné skály, tentokrát barevné, různé odstíny a dole jezírka a řečiště. Ujímá se mě průvodce a snaží se mi dát odborný výklad. Po mém klasickém litl litl litl ingliš mu konečně začínám něco rozumět.  Je to sopečného původu, Indické rodiny tady jezdí i na pikniky a nejzajímavější a neuvěřitelné je, když říká, že před časem, když přišly záplavy, sahala voda až nahoru, na samotný vrchol skalisek. A prý mi to ukáže. Cestou ke krámku se suvenýry mi ještě ukazuje jak vypadá  Teak a Eben.  

 

A právě u stánku se suvenýry apitím mi průvodce ukazuje fotografie, kam až sahala voda. Dokonce i tato budova byla asi metr pod vodou. Opravdu neuvěřitelné, ale když si představím, co masa valící se vody dokáže a vzpomenu si na tu úzkou průrvu a velikost řečiště, tak vidím, že voda se fakt mohla dostat tak vysoko. Cestou zpět máme zase možnost vidět leguána přecházejícího cestu.

Khajuraho opouštíme před 14 hod. a zase máme. Ještě tankujeme za 1335,-Rp.  Dalším cílem je Orchha.  Po hodině jízdy projíždíme Chhatarpur a za ním můžeme v dálce vidět zase nějaké chrámy a taky cestáře, jak opravují povrch. Nebo si jen tak hrají ?

 

Před Mau Ranipurem zase projíždíme široké řečiště a přehradu. Tady je vesnice, kde po  nás chtěli mýtné. Takové závory napříč cest jsme viděli cestou několikrát, ale vždy byly nahoře a mýtné chtěli jen po náklaďácích, po nás nikdy. Tady  byla závora dole a chtěli 40 Rp. Ne, že by nám o ně šlo, ale začala jsem se handrkovat. Argument, že mýto mají platit je náklaďáky a my že nikdy nikde neplatili, neobstál. Tak jsme jim ty rupky dali a oni zvedli závoru. Zde jsme zastavili a šli udělat pár fotek – předpotopní čerpadlo, vodní buvoly, krajinu a já i děti. Kluci měli strašnou srandu, když se viděli na displeji, holčina byla trochu nesmělá. Vytáhla jsem bonbóny a nabídla jim. Sice nevěřili, že se to dá jíst, ale vzali si, jeden hodil bonbón na zem a chtěl prachy. Dokonce začali být i vlezlí. Tak jsme se „rozloučili“ a jeli dál.  

Ráz krajiny se zase trošku změnil. Je taková sušší, a začínají tady růst palmy. Špatně odbočujeme, ale to vůbec nevadí. Pořizujeme fotky palem, mostu, a zbytků staveb a příšerným tankodromem se vracíme na tu správnou hlavní cestu. Je mi zase jasné, že budeme dojíždět do Orchhni  za tmy. Před Orchhou  úsek cesty ve výstavbě, ale jede se docela dobře. V 17 hod. je 34 stupňů C.

Zase máme téměř prázdnou nádrž. Ale máme zde novinku. Kontrolka palivového filtru už nesvítí. Katka měla pravdu. Když jsme natankovali, stará nafta se asi smíchala s novou a problém byl vyřečený. U Kanpuru  jsme asi natankovali nějaké šmejdské palivo.  Tankujeme opět, tentokrát za 980 Rp, což je při ceně 39,49 Rp za litr celkem 24, 8 litrů.

Do Orchhni přijíždíme kolem 19 hod. a zase studujeme v LP, kam hlavu složit. Projíždíme  bránou a zastavujeme hned u hotelu Fort View GH, který je v LP doporučovaný. Pokojíky jsou sice strohé, malé, ale v naprosté pohodě, koupelna super. Venku sice pochodují mravenci, ale to mi nevadí. V pokojíku je sice nějaká breberka, ale vypadá neškodně. Ostatně, pokoj za 300 Rp., no, neberme to. Jirka  hned vystřikuje pokoj Biolitem a jdeme na výzvědy. Tentokrát hlavně na večeři.

Hlavní cesta je docela frekventovaná, jezdí náklaďáky, cestou k náměstí míjíme několik krámků i se suvenýry. Na náměstíčko se vchází přes chůdky a branku. Tady je tržiště a místní krávy. Koukám do LP a jedna z krav mě čumákem nabírá do zadku. Jirka má z toho samozřejmě srandu, prý že stojím na jejím místě. Pořizujeme nějaké fotky a Katka  doporučuje restauraci BHOLA, kterou zase doporučuje LP. Jdeme tam. Je asi úplněk, alespoň to tak vypadá, je i příjemné teplo a my si dáváme pivko. To ještě netušíme, že za něj budou chtít nečekanou pálku.  

Konečně vidím v nabídce Thalí. Po tomto jídle jsem toužila celou Indii, ale ještě nikde ho neměli. Jirka Thálí nevěří, tak si dává rýži. Pak toho samo sebou lituje a zírá, jakou mám porci. Pro mě je to dost, takže se s Jirkou dělíme. Jak už to u nás bývá, opět máme opačné chutě, takže co mi nechutná, to s chutí papká on.  S pivem je také sranda. Oni tady veřejně alkohol neprodávají. Pivo nám otevře a nechává vzadu. Nalije nám ho do hrnku, mi bez ucha a že si máme jít kdykoliv nalít dovnitř. Rychle teplá, ale je chutné a hlavně studené a taky není sladké. Těch Spritů nebo Coca Col mixnutých s vodou nebo Tangů a Vitacitů už máme i dost.  Za 3 láhve piva chtěli 525 Rp, zatímco u Bony ve Varanasi jen 120 za láhev. Thalí 100 a rýže 60 Rp.

Sobota, 23.10.  Ráno jsem se těšila na východ slunce a zda název hotelu je opravdu pravdivý. ANO, je. Budíček jsme měli brzo, v 6:15. Snídaně a ranní kávička na předzahrádce s pohledem na Džahángírí mahal, most a vycházející slunce je pro mě úchvatný. Tak si představuji ranní idylku. Po snídani jdeme na obhlídku. Cestáři zvesela uklízí přístupovou cestu k mostu.

Bytelná a vysoká  vstupní brána je otevřená, pokladna zavřená, tak jdeme dál. Po chvíli už nás nahání pokladník. Vstup se platí, také za kameru, ale jen tehdy, pokud jdeme dovnitř, jak jsem to pochopila. Pokladník nebo snad zase průvodce?, se nabízí, že nás provede. Ne, že bych nechtěla. Zakazuje nám filmovat, tak se ho snažím zabavit a pokecat s ním a doufám, že Vláďa něco nafilmuje, ať máme památku. Prosím ho, aby nám ukázal nejvyšší bod, že máme rádi výhledy a pohledy shora do okolí. Ukazuje mi hotelovou část a říká ceny za pokoj. Jsou řádově v tisících a dle kvality, a nejvýše je „Maharádžové apartmá“. Na nádvoří vidím auta přemýšlím, kudy se sem dostala, cestu jsem nějak přehlídla.  Vede nás kolem Džagángírí mahal. Za ním je další stavba. Dle mého plánku by to mohly být velbloudí stáje. Lezu za pokladníkem. Jsou tu vysoké schody, tak půl metrové. Nahoře na střeše je pak nádherný výhled do širého okolí. Je stále opar, ale vidět něco je. Řeka, v dálce, most, další skvosty zarostlé zelení. Vidíme i vedlejší Rádž Pravín mahal, a Čaturbhúdžův  chrám. Od našeho  průvodce se ještě ve strohých větách dovídám, že pracuje 12 hod. denně a práce ho baví a bydlí tady ve městě.

    

Když mu dáváme za nás všechny 20,- Rp odměny, tak se tomu dost diví, asi si představoval víc.

Ještě se jdeme podívat na tržiště a s Jirkou do Rámrádžova chrámu. Tam ale nesmíme v botech a ani s fotákem a kamerou. Ukazují nám boxy na odložené věci, ale můj batoh tam nestrčím, ani kdyby byl prázdný. Hlídač mi ho tam pořád cpe, ale marně. Tak odkládáme jen foťák a kameru a pouští nás výjimečně i s batohem.  Zase se prochází detektory a ve zvláštních frontách. Probíhá tu nějaký obřad, každému ve frontě Kněží? něco jako požehná, smočí ho vodou a za to dostane  buď kousek jídla, kytičku, peníze nebo nějaký jiný prezent.  Takové místa jsou tu ještě další dvě.

Pak už jdeme do hotelu pro bágle  a odjíždíme.

Následuje NP Ranthambor.

TOPlist