Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Z letiště v Dilí do Agry+bonus

Do Dillí přilétáme na čas, 17. října po 2 hod. ranní, na nové Mezinárodní letiště Indíry Gándiové. Je to znát. Procházíme dlouhými prosklenými a širokými chodbami, na podlaze je ještě nevyšlapaný koberec s příjemným vzorem v pastelových barvách. Po projití uvítacích peripetií měníme 100 USD za 4000,-RP a pak nastává okamžik pravdy. Bude nás čekat auto u letiště nebo budeme zjišťovat a telefonovat ?  Bé je správně.

U východu sice stojí Indové se dvěma cedulkami AVIS, ale ne s našimi jmény.  Rozvineme stan na středovém pásu mezi auty a domlouváme se co a jak. Nejdříve se snažím domluvit s „hochy od Avisu", zda něco neví o autu na naše jméno. Kupodivu to s mou angličtinou jde, což mi zvedá hned na začátku sebevědomí. Dokonce mi dává k telefonu i nějakého  bose. Je sice pravda, že jsme na objednávku psali čas s rezervou, na 4 hod., ale do rezervace se psalo i číslo letu, takže teoreticky by tu auto mohlo být, že ano. Chlápek  se mě snaží do telefonu přesvědčit, ať si přijedeme do nějakého hotelu. To striktně odmítám. Pokouším se dovolat i do Avisu v ČR, kde jsme auto rezervovali. Ovšem nikdo z nás nečekal, že Pražáci budou v neděli večer pracovat. Ale snaha byla.

Čekáme do 5 hod. a pak zase voláme na číslo, které jsme si předtím od Inda opsali. Už to vypadá nadějně, prý už jede auto na letiště. Hurá. To ovšem ještě netuším, že se poprvé setkám s tím, že jsou Indové slepí, tedy spíše barvoslepí.  Do telefonu lámanou skoro angličtinou upozorňuji, že stojím před východem u č. 15 (slovo sloup ne a ne přeložit), takže aspoň zdůrazňuji, že mám yellow shirt (ale košili na sobě nemám).   V hlavě se mi honí, že mě asi stejně nepozná, i když široko daleko nikdo v ničem žlutém není. A mám pravdu. Po chvíli mi někdo volá, že kde jsem. Koukám kolem sebe, ale nikoho, kdo telefonuje nevidím. Katka už taky chodí kolem sloupu a hledá a hledá a hledáme, až, no sláva. Malej Ind ve světlém hábitu se snaží vyslovit jméno Moskal.

Hned nás vede k autu. Je to sedan Suzuki Maruti  v mé barvě – námořní modř. Krása. Říkám si, snad vydrží a nesešrotujeme ho.  Jelikož po pár hodinách komunikuji „plynně anglicky“, hrnu se do předu, abychom si ujasnili co a jak – hahaha – hrnu se samozřejmě na "blbou" stranu -  za volant, místo sedadla spolujezdce. Ind se diví a ptá se, kdo bude řídit.  Už mi to docvaklo, se tu jezdí přece vlevo a spolujezdec sedí  vlevo. Takže jdu dozadu a Jirka usedá vedle Inda.

Kancelář Avisu je téměř u letiště, v hale hotelu Radison. Když přijíždíme, ochranka kontroluje podvozek, motor, kufr, až pak odsunou zábranu a můžeme na nádvoří.

Papíry už vyřizujeme docela rychle. To díky tomu, že jiný sympatický Ind za stolem chápe, když mu řeknu litl litl litl ingliš. Jen se diví, že když si chce jít ofotit doklady a platební kartu, nechci kartu spustit z očí a trvám na tom, že ke kopírce jdu taky.  Při předání vozu sepisujeme každou oděrku na  karosérii. To proto, aby  nám jich nenaúčtovali více, něž jich způsobíme. Zjišťujeme, že pravé zadní kolo je na prd, skoro prázdné a rezerva má totálně sjetý vzorek.  Trvali jsme na tom, aby kola vyměnili, ale marně, pak alespoň nafoukali, což se nám daří.  Ale už nyní autu nevěřím.

Po 6 hod, ranní vyrážíme do ulic Dillí. Mám sice  satelitní mapy z Gogolu, ale ne od hotelu Radison. Vláďa tvrdí, že se vyzná, tak to nechávám na něm a snažím se rychle zorientovat v mapě. Jde to trochu hůř, seznamuji se i s cedulema, co která značí a zároveň ten příšerný nápis hledat v mapě, uáááá.

Rozhodli jsme se hned vypadnout z Dillí  na Agru, než budou zácpy.   Přeci jen bloudíme a míříme omylem na centrum. Velím otočit a Vláďa to bere na křižovatce do protisměru. Za  chvíli vidíme, jak nás stíhá Polišmen na mopedu. Vláďa vystupuje a češtinou  mu říká, že nerozumí. Polda tvrdí, že jsme jeli na červenou.  Vláďa trvá na své češtině a no andstend.  Vidíme, že to poldu nebaví a i bez bakšiše to vzdává.  Pomalu se zorientovávám, kde jsme, přesto si uděláme ještě kolečko kolem terminálu a pak správně odbočujeme na „obchvat“ Dillí, směr Vasant Kunj, abychom se dostali na NH2 - což by měla být národní "dálnice"

Míjíme první zajímavost, nějaký ten oplocený areál templů, pořizujeme první fotky, kupujeme první vodu a Katka si dává  další cigaretku. Míjíme ruiny  pevnosti  a blížíme se  ke křižovatce s Mathura road.

Seznámení se s dopravou.

Kluci se seznamují se zdejší dopravou. Už nyní vidíme, že cesty jsou různé. Kousek prvotřídní asfalt, kousek jen asfalt, hned na to prach, kamení. Všichni si jezdí jak a kde chtějí, chodí si kam se jím zachce. Opravdu je třeba troubit, jinak  nás ignorují. Už po pár kilometrech je jasné, že  zrcátka jsou na autech navíc. Někdo je má, někdo je má sklopené a někteří je nemají raději vůbec, jelikož v mumraji překáží a trčí do cesty jiným vozidlům a flegmatickým chodcům.

Zjištění první:   Pozorný řidič, jako jsou naše polovičky, vidí, že řidič v Indii si musí hledět toho, co je před ním, max. po pravý a levý blatník. Co je za ním a vedle něj není podstatné.  

Cestou po HN2 vidíme první nehody a sledujeme život podél cesty. NH2 je docela super kvalitní cesta. Co kousek jsou vesničky, které ani všechny nemám v mapě, protože by se tam nevešly. Lidé žijí, obchodují, pracují v těch zplodinách, přechází přes 4proudovku, jako  by se nechumelilo, do toho krávy, psi a první auta v protisměru. V tom prachu mají u cesty své krámky se zeleninou, jídlem, dílničky, kde opravují co je třeba.

Naše první zastávka má být  ve Fethepuri Sikri (FS). V Mathuře odbočujeme z NH2 na okrsku.  Zjišťuji, že moje mapa je naprosto super. Ne vždy jsou nápisy v angličtině. Z Thajska vím, že čísla cest, města nebo vzdálenosti mohu najít na patnících podél cest;  když křižují v mapě cestu koleje, je to tak i ve skutečnosti. Trošku mám problém přehodit vexl co se týká vzdálenosti.  Konečně jsme v Bhartatpuru.  Trochu jsme špatně odbočili. Poprvé se ptáme na cestu. Odpověď zní jistě  a rada  byla správná.

Jedeme opět po nádherné dálnici a zajíždíme přes hradby, vysokou bránou do FS. Hned nás odchyluje místí naháněč a třepe cedulkou na krku, že je oficiální průvodce. Máme zajet na placené parkoviště a objednat si motoriku a on že nás provede.  To se nám nelíbí. Parkujeme u krajnice, ale on nás zase nahání a vyhrožuje, že tady parkovat nemůžeme.  Odjíždíme pryč, na okraj městečka, kde si bereme co potřebujeme z kufru. Zásada je, neotevírat kufr před místníma, když chceme opustit auto.  Ten naháněč ale někoho posílá za námi. Taky projíždí „alegorický“ traktor s kvantem ampliónů a vyhrávají po svojimu. Kraválu, že se navzájem neslyšíme.

Vracíme se zpět do vesničky a auto parkujeme u pumpy. Pěšky pak jsem do historické části, kde nám zase vnutí motoriku.  Tak to vzdáváme a nasedáme za předem dohodnutou cenu. Po pár stovek metrů ale rikšák zastavuje u brány se závorou  a že je tu konec, dál se nejede. To nás pěkně namíchlo, ale co nám zbývá. Nějak si musíme zvykat a být ve střehu.

Do kopečka jdeme pomalou procházkou, ale už se před námi rýsuje krásný červený komplex Džámí masdžíd s příkrými schody a nádhernou vysokou bránou Buland darváza vysokou 54m.  Tady už nás otravují naháněči, nahoře u brány se musíme zout. Boty nám uloží na místo které si určí a já se pomalu loučím se svými super botkami, které se mnou projely kus světa.  Po projití bránou se před námi otevře velké nádvoří. Dlaždice na slunci pálí, takže procházíme podloubími kolonády. Míjíme bránu Badšáhi darváza, prohlížíme si Hrobku šejka Salíma Čistého nebo modlitební síně Hudžra. Pořád nás chce někdo doprovázet, ale já mám svého papírového průvodce.  Jirka sice angl. neumí, ale přesto se nechá provádět.  Jsem zvědavá, kolik mu pak zaplatí. Ale jak ho znám, on se z toho nějak vyvlíkne. Prohlídka je to náramně pěkná, ovšem jsme tak znechuceni naháněním a horkem, že  prohlídku dalších paláců vzdáváme.  Ind průvodce, který tvrdil, že  provází zdarma, samozřejmě chce svou odměnu. U Jirky neuspěje, ten ho posílá za mnou, že no ingliš. Já mezitím odmítám platit i za hlídání bot a mizím po schodech hbitě dolů. Indové  jsou trošku v šoku a nestíhají nás nahánět.

 

Zpět k autu už jdeme pěšky.  Procházka zajímavá: vidíme velbloudy zapřažené do povozu, zajímavě narovnané cihly, chudobu některých lidí a první mršinu psa, která leží u obrubníku a nikomu tady nevadí. Začínám si zvykat.  Katka se trochu kření, ale já jsem realista, nic mě nepohoršuje. Jsem připravená brát vše, co mě potká a co uvidím, jako tvrdou realitu života Indů. Možná si konečně začnu více vážit toho, co máme u nás.

Na dalším úseku naší cesty do Agry jsme měli opět úžasný zážitek – dopravní zácpu. Je až neuvěřitelné, co je na dvousměrné komunikaci možné. Indové, a v tomto případě  i my, mohou jet vedle sebe v počtu 5-6 dopravních prostředků. Jak už to tak bývá, i Vláďa chtěl být rychlý, vyjel za předjíždějícím VELKÝM BUSem, za něj ale stihly zároveň vyjed další 2 auta, Bus to začal vpředu blokovat, takže do protisměru se už nikdo nedostal, pak se stálo, troubilo, blikalo, do toho se do mezer dostaly motorky, pak se najednou z protisměru auta rozjely, my stále stáli v prostředku cesty.  Chvíli se vyčkává…, pak se něco pohne. BUS nakonec pustili, ale zase  na prostředku cesty  zůstaly 2 auta a my. Nás už nikdo pustit nechce, jelikož jsme malí.

 

Do toho prochází tím vším humbukem policisti a bambusovou tyčí a tlučou do aut. Už vidíme, jak mlátí i to naše, popř. i nás, ale naštěstí na nás jen něco zanadává a jde dále. Ani nevím jak, ale po asi 20 min. se dostáváme do křižovatky, kde vidíme, že cesta je ucpaná náklaďáky ze všech tří směrů. Výteční indičtí policisté ovšem mají vše pod kontrolou, nás upřednostní a popojíždíme dále. Po chvíli zjišťujeme, že se blíží železniční přejezd. Děsím se a hledám, kolikrát že za den jede vlak a už se vidím, jak vyskakujem z našeho Suzuki, které je ze všech stran zablokované jinými dopr. prostředky a utíkáme před pískajícím vlakem.

Naštěstí se tento scénář nepotvrdil. Překážkou za přejezdem už bylo jen stádo pořádně macatých, pomalu se plížících vodních buvolů, kteří si to namířili přes cestu  ke koupeli a postupným popojížděním jsme mohli sledovat, jak žijí, živoří někteří Indové. Chudoba byla vidět samozřejmě na každém kroku, ale co my víme. Asi dokáží být šťtastni a žijí v klidu a bez stresu. nemusí se starat o otop na zimu, střecha nad hlavou se vždy najde, spát mají na čem, o jídlo není nouze. Ale asi to vidíme jinak, než je skutečnost.  V každém případě, kdo chce,má, kdo nechce nemá. tak je to i u nás.

Následná cesta do centra Agry už probíhala „nezajímavě“, ve městě jsem se dobře zorientovala, Lonely Planet (LP) nezklamala a vše bylo tam, kde má být. Parkujeme poblíž kruháče před bránou do Tadž Mahálu, tedy do okolního parku a jdeme nejprve najít  ubytování, opět dle LP. Pokladny jsou otevřené,

ráda bych šla do Tádž Mahálu (TM)  večer, je docela pěkné počasí, ráno bude určitě opar, ale společníci chtějí bydlet,  takže procházíme 2 hotely a necháváme si ukázat pokoje. Vítězí  Shanti Lodge za 400,- pokoj. Má restauraci na střeše a já se těším na výhled na TM.

- ulice Agry k hotelu Shanti Lodge

Hned po zabukování pokojů máme namířeno k pokladnám TM. Bohužel, pozdě, přesně v 17:45 se zavírají pokladny, a nám už lístky neprodají, ani s bakšišem. Hnusní neúplatní Indové – zklamali mě. No, co naplat. Už se stmívá a my musíme zase zpět k autu pro zavazadla. Ještě kupujeme upomínkové malé tadžmahálky  - z 300 za jeden usmlouváno na 150 za 2ks. Na rondlíku chytáme motorikšu (já tomu stejně říkám pořád ťukťuk a usmlouváváme cestu na 100 R za všechny 4 osoby a 4 bagly. Nejdřív jedem krásně po hlavní, ale pak už odbočujeme do užších uliček. Zase potkáváme velmi hlučný a barevně pomalovaný průvod Indouchů – malí, velcí, kraválu kolem nich, vypadají jako sjetí a někteří prevíti se nás snaží ušpinit barvami, jak si všimla Katka.  Rikšák se jim musí vyhnout, počkat až projdou, jak nám rikšák říká, je to zrovna nějaký svátek  - oslava Rámy.

Večer si dáváme rande na terase, já v domnění, že bude Tadž Mahál krásně nasvícený. Omyl. Nic. Jirka se stativem fotí alespoň naše společné foto a pak už jdeme na kutě.

18.října  pondělí. Můj "DEN  D".

Splnil se mi sen.

Budíček jsme usmlouvali s Vláďou a Katkou docela úspěšně, na 5:30, resp. tak, že v 6:30 vycházíme. Otevřeno je od 6, tak ať jsme mezi prvními. My s Jirkou bysme tam stepovali už v 5:30, ale co se dalo dělat. Kupujeme lístky za 750,-/os a vzhůru ke vstupu. Ouha. Bezpečnostní opatření jako na letišti po 11. září. Procházíme detektory, hoši zvlášť, holky zvlášť, samosebou všichni pípáme. Mi vytahuje ženská z batohu  1 obyčejnou tušku, ½ balíčku žvýkaček, 1 zvýrazňovač !!!! další 2 tam nechává !!! a zapomenutou včerejší svačinu. U Jirky se mu v ledvince nelíbí cigára. Mimochodem, Katka s krabičkou prochází. ZUŘÍÍÍÍÍM. Kdo mě zná, tak si dovede představit jak, že ano. Ta potupa, ta nespravedlnost. No, co nadělám. Vzteky bez sebe, jelikož se nedokážeme s tužkou, kterou píšu do mapy a fixem, kterým píšu do LP a Jirka s cigárem rozloučit, musíme mazat víc, než 500 m níže, do depozitárny. Tam zase musím platit pár babek., asi 20 Rp Vše obíhám svým svižným tempem s Jirkou v, patách zatímco K+V čekají už za bránou. Čas běží.

Nakonec se dostáváme přeci jen dovnitř a mi se plní můj sen (par don, jeden z dnešních životních snů). Stojím přímo před mauzoleem, hrobkou císařovny Mumtáz Mahál, která zemřela v r. 1631 při porodu 14 dítěte.  Po smrti císaře Šahdžahána byl i on pohřben vedle své choti.  TM bývá označován jako nejmarnotratnější, ale i nejkrásnější  památník lásky.  Z dálky je nádherný, bílý, velký, stínovaný, byť slunce nesvítí a je pod makem. Jsem natěšená. V očích mám trošku slzičky. Nikdy ve snu by mě nenapadlo, že budu někdy stát přímo u něj. Jsem příklad toho, že dnešní doba nezná hranice. A za pár korun může člověk přeletět z jedné strany světa na druhou. Jen sledovat net a  vybrat si ten správný čas.

Sice jsme přišli později, ale podařilo se nám pořídit docela pěkné fotky. Jirka obíhá vše dokola a fotí, co se dá. Já si vychutnávám venek a výhled na řeku Jamuru. Je opar, takže bohužel nevidíme červenou pevnost. To je škoda. Na březích Jamury je vidět, kam až před nedávnem sahala voda. Keře jsou celé od bahna a je v nich zachycená spousta odpadu. Sloupy osvětlení jsou asi 2 metry od bahna. Musela to být pěkná masa vody.  Ale k ohrožení a zatopení Tadž Mahálu to mělo fakt daleko. Když si vzpomenu na ty titulky v novinách …

Chvíli sedíme na lavičce, obcházíme hrobku dokola a pak jdeme dovnitř. Uvnitř se nesmí ani fotit, ani filmovat, je tam dost tma a hlídají to hlídači. Stejně vidím zase nějakého týpka, jak fotí, dokonce s bleskem. No tak Jirka to taky zkouší, alespoň bez blesku. Je škoda, že je uvnitř taková tma, nic moc vlastně není vidět, jen malým průzorem sarkofágy uvnitř kamenné děrované zástěny. Zdi jsou dost široké, mají výklenky, všechny plochy jsou s vytesanými nebo ozdobnými ornamenty. Uvnitř se chodí kolem dokola a najednou jsme u východu. Vnitřkem také prolétají ptáci. Před Tádžem zaslechnu češtinu a vidím skupinku mladých Čechů, ale k rozhovoru nedošlo, škoda.

Chceme co nejdřív vyrazit z Agry, jelikož nás čeká dlouhý přejezd do Varanasi. Vzdálenost kolem 650 km  by se snad dala stihnout do večera, ale stmívá se v 18 hod., než se vybatolíme, začínám mít obavy. Ještě musíme do hotelu pro zavazadla, objednat  motorikšu, usmlouvat cenu.  Kolem 9 hod. už nás rikšák vysazuje u našeho Maruťáčka. Obávali jsme se, jestli se nám přes noc neztratí, nevykradou, neodtáhnou….. Nic z toho, naštěstí. Když rikšák vidí samotné auto, je dosti udivený, že nevidí řidiče a pořád se ptá, kde je řidič. Říkám, že ´maj hazbend end frend is draiver´ a on tomu pořád nevěří. Máme z toho všichni prču a já a Káťa ty své hochy vychvalujeme. Jsme docela rády, že jsme první den na indických cestách přežili. Taky jsme napjati, jak se pojede dál.

Rikšák nechápe, jak bledé  tváře mohou řídit v jejich mumraji, je vidět  že se chce sám přesvědčit, že tomu tak opravdu je a tak čeká, co se bude dít. My hrdě nasedáme, já a Jirka dopředu a odjíždíme. Je  z toho tak paf, že tam stojí pořád, i když my už míjíme rondlík před bránou k zahradám do TM.

Naviguji směr pevnost, hledám cedule s angl. názvy a počítám v mapě mosty. Za třetím musíme odbočit na NH2. Je docela mumraj. Ranní Agra se probouzí, všude samé mopedy, rikše,lidi, krávy. I když bychom si měli pohnou, prosím Jirku, ať nespěchá, ať se v klidu dostaneme na NH2 a pak se uvidí a připomínám, že má raději pořád troubit a blikat,  a taky, že   je na čase si uvědomit, že auta, která jsou větší, než to naše nám prostě neuhnou a nedají přednost.

Zatím se jede fajn, ale po chvíli chce Jirka předjet motopovoz s naloženým dlouhým žebříkem. A právě tady se dostáváme k našemu "BONUSU". Bonusu proto, že mohlo být hůř a bonus je to lepší. taková odměna za snahu.  Ten blbej žebřík je  ještě navíc naložené u vnější strany – tedy doprostřed cesty, a objet ho je problém, jelikož se na nás pořád něco tlačí. Já mám sundané okýnko a filmuju už delší dobu ten zdejší chaos. Už víme, že je třeba si hlídat předek a ostatní, co je za námi, se nám vyhne, přesto občas ze zadních sedadel zazní vpravo kolo, vlevo rikša, bacha  vpravo apod.

Já už ale vidím, že jedeme přímo na ten blbý vyčnívající žebřík a řvu na Jirku stůj!!!, bacha!!! Ten má ovšem práci vpravo, protože se na něj tlačí jiné auto nebo rikša a slyším, jak Vláďa ze zadu řve bacha vpravo.  Za pár setin sekundy už slyším náraz a instinktivně mi kamera uhýbá doprava. V první fázi žebřík rozbil zrcátko, jehož část končí na mám klíně a další kusy ztrácíme.  No a jelikož u nás nejde nic jednoduše, tak za další setinu sekundy je slyšet i skřípění plechů. To poté, co naráží náš přední levý blatník do pravého zadního rohu železné korby povozu.

Já reaguji slovem na písmeno  K a už si v duchu představuji, jak  naše dovolená a poznání končí, jak budeme nahánět policajty, opraváře, Avisáky, jak se nebudeme moct domluvit, a už se nehneme z místa apod. katastrofické scénáře.  Jirka používá slova Do P, ze zadu slyším to samé.  Taky čekám, že auto nepojede, nebo bude něco drhnout, ale nic. Kupodivu jedeme v klidu dále, jako by se nic nestalo.  Velíme zastav, abychom zhodnotili škody, tak Jirka zajíždí  do boku k čerpačce.  Já pokládám kameru do batohu (až po hodině zjišťuji, že jsem ji nevypnula a ona dále nahrávala. Tak tady to mám, jsme ty naše řidiče přechválily a tak to dopadá. 

Vystupujeme a obcházíme auto. Jirka s Vláďou jsou nazpět pro zbytky zrcátka.  Docházíme k závěru, že se vlastně nic hrozného nestalo. Auto jede, nic nikde nedrhne. Sranda je, že jsme čekali spíše čelní náraz, že někoho přejedeme, pochroumáme karosérii,  ale že si necháme ROZPÁRAT blatník, to nás tedy nenapadlo. Začínáme mít z toho pořádnou srandu.

Vláďa se nabízí, že bude řídit, ale Jirka nechce. Má obavy, aby se pak nezasekl, tak usedáme na svá místa jedeme dál k poslednímu mostu.

Říkáme si, co nás dále ještě čeká, jaká bude cesta do Varanasi ??????

TOPlist